Vstupujeme do nového školního i pastoračního roku. Možná nás letos čekají nové výzvy, nové kroky a rozhodnutí. V Bibli nacházíme jeden velmi silný příběh o nové cestě. Pojďme se společně ponořit do příběhu o začátku cesty velkého muže víry Abraháma. Nalistujme si Genesis 12,1-9. Přečtěte si biblický text a pak se zastavme u několika biblických impulzů.
Celý text začíná slovy „I řekl Hospodin“. Apoštol Pavel nám připomíná, že „víra je ze slyšení“ (Řím 10,17). Křesťanství je víra ve Slovo a jako taková se živí Slovem. Americký biblista Bruce Waltke kdysi napsal, že „Bůh se nezjevuje, abychom jej viděli, ale mluví, abychom jej slyšeli“. V tomto smyslu je zkušenost moderního křesťana velmi blízká zkušenosti Abraháma. Ten slyší Boží hlas, naslouchá mu a jedná podle něj – podobně jako může každý z nás naslouchat Božímu hlasu, když otevře Bibli.
Hospodinova výzva „Odejdi“ (hebrejsky lech-lecha, doslova „jdi pro sebe“) v sobě nese velmi osobní a naléhavý tón. Jako by říká: „Jdi a neohlížej se zpět! Jdi pro své dobro!“ Nejde jen o změnu místa. Bůh zve Abraháma, aby opustil dosavadní jistoty a vydal se na cestu důvěry. V tom je tato výzva velmi podobná Ježíšovým slovům: „Následuj mě!“ – radikálně, bez zadních vrátek, bez spoléhání na sebe.
Hospodin žádá trojí opuštění – „své země, rodiště a domu“, ale současně nabízí zaslíbení, která mnohonásobně převyšují požadovanou ztrátu. Abrahám dostává příslib potomstva („velký národ“), královské dynastie („velké jméno“) a že se stane „požehnáním“ pro ostatní národy. Tato zaslíbení (o kterých bychom si někdy příště mohli říct víc) nachází svůj odlesk i v Ježíšově slibu: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný“ (Lk 18,29-30).
Z dnešního pohledu se nabízí otázka, co by pro mě mohla být ta „má země, rodiště a dům“, z níž bych mohl „vyjít“. Pohodlí? Soběstačnost? Zažitý způsob uvažování? Můj úhel pohledu, skrze který posuzuji a hodnotím svět a lidi kolem sebe – „má pravda“? Můj způsob náboženského prožívání a modlitby? Nebo třeba toxické vztahy a lidé, kterými se nechávám formovat? Způsob trávení volného času?
Abrahám tu nejzásadnější kapitolu svého životního příběhu začíná psát tím, že „vyšel“. Rozhodl se jednat podle Boží nabídky. Přijal zodpovědnost za svůj život, za život své rodiny i za své poslání. Bůh zve, nabízí, ale zodpovědnost a rozhodnutí nechává na nás. Abrahámův věk poukazuje na to, že nikdy není pozdě. Čteme, že „mu bylo 75 let“ (v. 4). Abrahámův příběh nám připomíná, že u Boha nikdy není pozdě vykročit novým směrem, udělat nebo vidět něco nově. Člověk nemůže být nikdy „dost starý“ na to, aby řekl, že „už to nemá smysl“ – to řekněte 75letému Abrahámovi :-). Není podstatné kdy, ale že!
Celý úryvek končí zmínkou o tom, že Abrahám „vybudoval oltář Hospodinu“ (v. 7). Smyslem vybudovaných oltářů bylo vyjádřit vděčnost a zároveň připomínat okamžiky nebo události, kdy se Bůh nějakým speciálním způsobem dotkl patriarchova života. Náš pohled tak nezůstává u Abraháma. Jeho pohled, víra i vděčnost je zaměřená na Hospodina. Jeho poslání, rozhodnutí i budoucnost se opírají o Boží zaslíbení. O Toho, kdo ho pozval, aby se vydal na cestu. Jeho cesta se postupně proměňuje z nejisté migrace na pouť víry s pohledem upřeným na nebe.
Zde se nabízí otázka, jaké „oltáře“ jsou v našem životě? Můžeme se na chvíli zastavit a zavzpomínat, jaké výjimečné okamžiky v mém životě byly dílem Božím. Kde, při čem a jak se v mém životě projevila blízkost a moc živého Boha… Pohled zpět nás může vést k vděčnosti a stát se osvěžením a kotvou na naší cestě víry – tak jako tomu bylo v životě Abraháma.
Nosným je pohled na Boha, který má velkou důvěru v člověka a zve ho, aby se spolu s ním podílel na proměně tváře světa. I k nám přichází (zcela osobně) Bůh s důvěrou (On dělá první krok). Ví o nás, o našich talentech a o potenciálu, který do nás vložil. A zve nás, abychom vyšli na cestu. Na velké dobrodružství víry. S pohledem upřeným na Jeho zaslíbení. S pohledem upřeným na Něj…
Pro dnešek: Od čeho mě Bůh možná zve odejít? K jakému kroku důvěry mě dnes zve vykročit? Co mi brání Mu v tom důvěřovat? Kde ve svém životě vidím Boží stopu? Za co mohu Bohu při pohledu zpět děkovat?
VYJDI ZE SVÉ ZEMĚ – VÍRA JAKO VYKROČENÍ
Vstupujeme do nového školního i pastoračního roku. Možná nás letos čekají nové výzvy, nové kroky a rozhodnutí. V Bibli nacházíme jeden velmi silný příběh o nové cestě. Pojďme se společně ponořit do příběhu o začátku cesty velkého muže víry Abraháma. Nalistujme si Genesis 12,1-9. Přečtěte si biblický text a pak se zastavme u několika biblických impulzů.
Celý text začíná slovy „I řekl Hospodin“. Apoštol Pavel nám připomíná, že „víra je ze slyšení“ (Řím 10,17). Křesťanství je víra ve Slovo a jako taková se živí Slovem. Americký biblista Bruce Waltke kdysi napsal, že „Bůh se nezjevuje, abychom jej viděli, ale mluví, abychom jej slyšeli“. V tomto smyslu je zkušenost moderního křesťana velmi blízká zkušenosti Abraháma. Ten slyší Boží hlas, naslouchá mu a jedná podle něj – podobně jako může každý z nás naslouchat Božímu hlasu, když otevře Bibli.
Hospodinova výzva „Odejdi“ (hebrejsky lech-lecha, doslova „jdi pro sebe“) v sobě nese velmi osobní a naléhavý tón. Jako by říká: „Jdi a neohlížej se zpět! Jdi pro své dobro!“ Nejde jen o změnu místa. Bůh zve Abraháma, aby opustil dosavadní jistoty a vydal se na cestu důvěry. V tom je tato výzva velmi podobná Ježíšovým slovům: „Následuj mě!“ – radikálně, bez zadních vrátek, bez spoléhání na sebe.
Hospodin žádá trojí opuštění – „své země, rodiště a domu“, ale současně nabízí zaslíbení, která mnohonásobně převyšují požadovanou ztrátu. Abrahám dostává příslib potomstva („velký národ“), královské dynastie („velké jméno“) a že se stane „požehnáním“ pro ostatní národy. Tato zaslíbení (o kterých bychom si někdy příště mohli říct víc) nachází svůj odlesk i v Ježíšově slibu: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný“ (Lk 18,29-30).
Z dnešního pohledu se nabízí otázka, co by pro mě mohla být ta „má země, rodiště a dům“, z níž bych mohl „vyjít“. Pohodlí? Soběstačnost? Zažitý způsob uvažování? Můj úhel pohledu, skrze který posuzuji a hodnotím svět a lidi kolem sebe – „má pravda“? Můj způsob náboženského prožívání a modlitby? Nebo třeba toxické vztahy a lidé, kterými se nechávám formovat? Způsob trávení volného času?
Abrahám tu nejzásadnější kapitolu svého životního příběhu začíná psát tím, že „vyšel“. Rozhodl se jednat podle Boží nabídky. Přijal zodpovědnost za svůj život, za život své rodiny i za své poslání. Bůh zve, nabízí, ale zodpovědnost a rozhodnutí nechává na nás. Abrahámův věk poukazuje na to, že nikdy není pozdě. Čteme, že „mu bylo 75 let“ (v. 4). Abrahámův příběh nám připomíná, že u Boha nikdy není pozdě vykročit novým směrem, udělat nebo vidět něco nově. Člověk nemůže být nikdy „dost starý“ na to, aby řekl, že „už to nemá smysl“ – to řekněte 75letému Abrahámovi :-). Není podstatné kdy, ale že!
Celý úryvek končí zmínkou o tom, že Abrahám „vybudoval oltář Hospodinu“ (v. 7). Smyslem vybudovaných oltářů bylo vyjádřit vděčnost a zároveň připomínat okamžiky nebo události, kdy se Bůh nějakým speciálním způsobem dotkl patriarchova života.
Náš pohled tak nezůstává u Abraháma. Jeho pohled, víra i vděčnost je zaměřená na Hospodina. Jeho poslání, rozhodnutí i budoucnost se opírají o Boží zaslíbení. O Toho, kdo ho pozval, aby se vydal na cestu. Jeho cesta se postupně proměňuje z nejisté migrace na pouť víry s pohledem upřeným na nebe.
Zde se nabízí otázka, jaké „oltáře“ jsou v našem životě? Můžeme se na chvíli zastavit a zavzpomínat, jaké výjimečné okamžiky v mém životě byly dílem Božím. Kde, při čem a jak se v mém životě projevila blízkost a moc živého Boha… Pohled zpět nás
může vést k vděčnosti a stát se osvěžením a kotvou na naší cestě víry – tak jako tomu bylo v životě Abraháma.
Nosným je pohled na Boha, který má velkou důvěru v člověka a zve ho, aby se spolu s ním podílel na proměně tváře světa. I k nám přichází (zcela osobně) Bůh s důvěrou (On dělá první krok). Ví o nás, o našich talentech a o potenciálu, který do nás vložil.
A zve nás, abychom vyšli na cestu. Na velké dobrodružství víry. S pohledem upřeným na Jeho zaslíbení. S pohledem upřeným na Něj…
Pro dnešek:
Od čeho mě Bůh možná zve odejít?
K jakému kroku důvěry mě dnes zve vykročit?
Co mi brání Mu v tom důvěřovat?
Kde ve svém životě vidím Boží stopu? Za co mohu Bohu při pohledu zpět děkovat?
Kategorie
Hledat
Archiv
Nejnovější příspěvek