Během podzimu, kdy se příroda kolem nás často halí do závoje mlhy, bývá brzy tma, nám jedno biblické čtení nabízí text z Markova evangelia o uzdravení slepého Bartimaia (Mk 10,46-52). Je to známý příběh, určitě stojí za to si ho připomenout a přečíst. Rád bych se dotknul jednoho detailu, který mě velmi oslovuje. Když se Ježíš na své cestě z Jericha zastaví a nechá Bartimaia, aby k němu přišel, ten vyskočí, odhodí svůj žebrácký plášť a nakolik mu to jeho hendikep dovolí, utíká za Ježíšem.
Plášť, řecký text používá výraz himátion, který znamená nejen “plášť”, ale i “oděv, šaty”. Je to vlastně veškerý majetek, který tento žebrák má. Celé jeho jmění, jediná jistota. Vnímám, že řada životních okolností, které nás potkávají, role, které na sebe bereme – v rodině, v zaměstnání, na veřejnosti, ale i v církevním společenství – nás jaksi nutí “brát na sebe určitý plášť”, stavět se do rolí, brát na sebe masky. Mnohdy možná sami máme pocit, že se musíme tvářit bezchybně, dokonale. Mám dojem, že odhození tohoto “pláště” je právě jedna z věcí, ke které nás chce Ježíš, skrze příběh o Bartimaiovi přivést.
Rád bych zmínil dva texty z Bible, kde se hovoří o oděvu nebo šatech. Ten první nacházíme hned na začátku Bible v druhé kapitole knihy Genesis (2,18-25). Kdy Bůh stvořil muže a ženu. Oba byli bez šatů, “nazí, ale nestyděli se”. Jsme stvoření k tomu, abychom měli s Bohem bezprostřední vztah, bez přetvářky, bez zdánlivé dokonalosti, bez příkras, bez masek a “plášťů”. A text Písma jde ještě dál. “Oba byli nazí a nestyděli se”, teda nejen k Bohu, ale i k svému partnerovi. K manželce, k manželovi. Už několik let se spolu se svojí ženou věnujeme přípravám snoubenců na manželství (ano, taky jedna z možných “masek” – “dokonalý pár” 😊, ale nebojte se, často to u nás taky vře, máme své zápasy, neshody, nepochopení, chvíle, kdy musíme říct “promiň” a “odpouštím ti”). Velmi silně vnímám, že naše příprava na tuto službu čím dál víc spočívá v tom, že se nejprve sami se svojí ženou učíme před sebou “odhodit plášť”. Být autentičtí, “nazí”, bez přetvářek před sebou navzájem. Opakovaně se učíme v pravdivosti sdělovat své touhy, problémy, přání, radosti, ale i slabosti. Úžasné je, že jsou to právě moji nejbližší a můj partner, kteří mi dávají zpětnou vazbu. Oni mi mohou pomáhat v tom, abych dokázal rozlišovat a poznávat, v čem spočívají moje dary a kde jsou současně moje limity.
Druhým vyprávěním, kde se hovoří o šatech, oděvu, nacházíme v závěru Janova evangelia (19,23). Ve scéně Ježíšova ukřižování (řecký text používá pro “šaty”, stejně jako Markovo evangelium, výraz himátion). Ježíš sám je zbaven šatu. Jako by ve vztahu k nám byl tím, kdo zcela “odhazuje svůj oděv, plášť”, stává se před námi “nahým”. A to doslova. Zjevuje nám, kam až je Bůh schopen zajít ve své lásce k člověku… Ježíš je ve vztahu k nám zcela ryzí, autentický, pravdivý… je dokonalým zjevení toho, Kým je Bůh.
Když se s tímto kontextem vrátíme k příběhu o uzdravení slepého žebráka, můžeme chápat Bartimaiovo “odhození pláště” jako vyjádření touhy odložit svou masku, roli, postavení (ať už to, do kterého se sám situoval nebo to, které mu přidělili ostatní), a stanout před Ježíšem v naprosté “nahotě”, v pravdivosti a autenticitě.
Stejnou otázku jako Bartimaios dostávám i já: “Co chceš, abych pro tebe udělal?”
Jsem přesvědčený, že je to pozvání k autenticitě, k pravdivosti, bez přetvářky, bez příkras, bez “plášťů” a masek. Bůh netouží po naší roli, po naší bezchybnosti, splněných úkolech, zdánlivé “dokonalosti”. Netouží po naší vyšperkované a přísné morálce, formálnosti. “Milosrdenství chci a ne oběť”. Milosrdenství = milé srdce, pravdivé srdce. Chce nám nabídnout vztah, smysl, radost a nespoutanost. Touží po našem srdci, s jeho jizvami, nesplněnými i splněnými touhami, sny, se slzami smutku i radosti, vděčnosti i zuřivosti, nepochopení i přijetí… vzdát se jistot, okovů, které si pevně držím a vrhnout se do nejistoty, mlhy, za kterou tuším slunce, do náruče, která drží a září…
Jak odpovím já na Ježíšovu otázku…
Rabbi odpovídá slepci: “Tvá víra tě zachránila.” On hned prohlédl a šel tou cestou za ním…
Vrhnout se do náruče, která září…
Během podzimu, kdy se příroda kolem nás často halí do závoje mlhy, bývá brzy tma, nám jedno biblické čtení nabízí text z Markova evangelia o uzdravení slepého Bartimaia (Mk 10,46-52). Je to známý příběh, určitě stojí za to si ho připomenout a přečíst. Rád bych se dotknul jednoho detailu, který mě velmi oslovuje. Když se Ježíš na své cestě z Jericha zastaví a nechá Bartimaia, aby k němu přišel, ten vyskočí, odhodí svůj žebrácký plášť a nakolik mu to jeho hendikep dovolí, utíká za Ježíšem.
Plášť, řecký text používá výraz himátion, který znamená nejen “plášť”, ale i “oděv, šaty”. Je to vlastně veškerý majetek, který tento žebrák má. Celé jeho jmění, jediná jistota. Vnímám, že řada životních okolností, které nás potkávají, role, které na sebe bereme – v rodině, v zaměstnání, na veřejnosti, ale i v církevním společenství – nás jaksi nutí “brát na sebe určitý plášť”, stavět se do rolí, brát na sebe masky. Mnohdy možná sami máme pocit, že se musíme tvářit bezchybně, dokonale. Mám dojem, že odhození tohoto “pláště” je právě jedna z věcí, ke které nás chce Ježíš, skrze příběh o Bartimaiovi přivést.
Rád bych zmínil dva texty z Bible, kde se hovoří o oděvu nebo šatech. Ten první nacházíme hned na začátku Bible v druhé kapitole knihy Genesis (2,18-25). Kdy Bůh stvořil muže a ženu. Oba byli bez šatů, “nazí, ale nestyděli se”. Jsme stvoření k tomu, abychom měli s Bohem bezprostřední vztah, bez přetvářky, bez zdánlivé dokonalosti, bez příkras, bez masek a “plášťů”. A text Písma jde ještě dál. “Oba byli nazí a nestyděli se”, teda nejen k Bohu, ale i k svému partnerovi. K manželce, k manželovi. Už několik let se spolu se svojí ženou věnujeme přípravám snoubenců na manželství (ano, taky jedna z možných “masek” – “dokonalý pár” 😊, ale nebojte se, často to u nás taky vře, máme své zápasy, neshody, nepochopení, chvíle, kdy musíme říct “promiň” a “odpouštím ti”). Velmi silně vnímám, že naše příprava na tuto službu čím dál víc spočívá v tom, že se nejprve sami se svojí ženou učíme před sebou “odhodit plášť”. Být autentičtí, “nazí”, bez přetvářek před sebou navzájem. Opakovaně se učíme v pravdivosti sdělovat své touhy, problémy, přání, radosti, ale i slabosti. Úžasné je, že jsou to právě moji nejbližší a můj partner, kteří mi dávají zpětnou vazbu. Oni mi mohou pomáhat v tom, abych dokázal rozlišovat a poznávat, v čem spočívají moje dary a kde jsou současně moje limity.
Druhým vyprávěním, kde se hovoří o šatech, oděvu, nacházíme v závěru Janova evangelia (19,23). Ve scéně Ježíšova ukřižování (řecký text používá pro “šaty”, stejně jako Markovo evangelium, výraz himátion). Ježíš sám je zbaven šatu. Jako by ve vztahu k nám byl tím, kdo zcela “odhazuje svůj oděv, plášť”, stává se před námi “nahým”. A to doslova. Zjevuje nám, kam až je Bůh schopen zajít ve své lásce k člověku… Ježíš je ve vztahu k nám zcela ryzí, autentický, pravdivý… je dokonalým zjevení toho, Kým je Bůh.
Když se s tímto kontextem vrátíme k příběhu o uzdravení slepého žebráka, můžeme chápat Bartimaiovo “odhození pláště” jako vyjádření touhy odložit svou masku, roli, postavení (ať už to, do kterého se sám situoval nebo to, které mu přidělili ostatní), a stanout před Ježíšem v naprosté “nahotě”, v pravdivosti a autenticitě.
Stejnou otázku jako Bartimaios dostávám i já: “Co chceš, abych pro tebe udělal?”
Jsem přesvědčený, že je to pozvání k autenticitě, k pravdivosti, bez přetvářky, bez příkras, bez “plášťů” a masek. Bůh netouží po naší roli, po naší bezchybnosti, splněných úkolech, zdánlivé “dokonalosti”. Netouží po naší vyšperkované a přísné morálce, formálnosti. “Milosrdenství chci a ne oběť”. Milosrdenství = milé srdce, pravdivé srdce. Chce nám nabídnout vztah, smysl, radost a nespoutanost. Touží po našem srdci, s jeho jizvami, nesplněnými i splněnými touhami, sny, se slzami smutku i radosti, vděčnosti i zuřivosti, nepochopení i přijetí… vzdát se jistot, okovů, které si pevně držím a vrhnout se do nejistoty, mlhy, za kterou tuším slunce, do náruče, která drží a září…
Jak odpovím já na Ježíšovu otázku…
Rabbi odpovídá slepci: “Tvá víra tě zachránila.” On hned prohlédl a šel tou cestou za ním…
Kategorie
Hledat
Archiv
Nejnovější příspěvek