Nedávno jsem byl svědkem rozhovoru, ve kterém padla otázka, jestli jsem za poslední dobu slyšel, nebo četl o nějaké inspirativní osobě. O někom, kdo by mě něčím pozitivním zaujal. Uvědomil jsem si, že mě vlastně během posledního měsíce zaujaly postavy dvě. Jedná se o muže a ženu se kterými se setkáváme v první kapitole Lukášova evangelia. Tou první je kněz Zachariáš, otec Jana Křtitele a tou druhou je Marie z Nazareta, matka Ježíše. Zachariáš – kněz, teolog, vzdělaný muž, stařec, plný životní zkušenosti. Je pro něj charakteristický rozum, intelekt. Písmo o něm také říká, že byl “spravedlivý a bezúhonný před Bohem”. Jistě známe ten příběh, když se mu při jeho službě v Chrámu zjevil anděl se zprávou, že mu jeho žena Alžběta – sama už stařena – porodí vymodleného syna. Zachariáš, který znal příběh o Abrahámovi, Sáře a jejich synu Izákovi, sám dlouhá léta prosil Boha o dítě, potomka. Teď když za ním přichází anděl se zprávou, že Bůh jeho prosbu vyslyšel, je Zachariáš šokovaný. Rozum se příčí tento zázrak přijmout. Tento bohabojný muž říká, že “to přece není biologicky možné!”. Zachariáš zůstane “němý”: jakoby se tím chtělo říct, že už nemůže dál teoretizovat, spekulovat, vést diskuze… je nucený mlčet a přijmout velikost, neomezenost, všemohoucnost Boží. Bůh, ve kterého věřil, kterému sloužil, před nímž se klaněl, je větší… než naše systémy, rozumnost, logika. “U Boha není nic nemožného” říká anděl o pár měsíců později mladé dívce Marii. Zachariáš musí zakusit a přijmout, že Bůh otců, Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův je opravdu “Bůh zázraků” (Ex 15,11), Immanuel – “Bůh s námi”, živý, přítomný a nespoutaný, Bůh vždy a nad vše větší.
Když se Zachariáš staral o svou těhotnou ženu v šestém měsíci, navštěvuje Hospodinův posel jeho mladou příbuznou v Nazaretě, Marii. Je to mladá dívka, panna, snoubenka. Je pro ni charakteristická prostota, pokora, ale předně její ryzí srdce. Srdce je otevřené tomu, co rozum nemůže pochopit. Otevřené srdce směřuje k rozvíjení potenciálu, možností, darů a talentů, které jsou nám svěřené. Je otevřené tomu, že “všechno je možné pro toho, kdo věří” (Mk 9,23). Marie na andělovu nepochopitelnou výzvu prostě odpovídá: “Jsem služebnice Páně, ať se mi stane, jak říkáš” i když tomu nerozumím, protože “u Boha přece není nic nemožného”.
Myslím, že by bylo velmi zjednodušující a jakousi křivdou vůči biblickému textu stavět obě postavy a jejich postoje (rozum a srdce) do kontrastu, proti sobě. Jak Marie tak Zachariáš jsou nám předkládáni jako inspirace a vzory. Anděl nekritizuje Zachariáše pro jeho rozumovou reflexi, kritické uvažování, vzdělání nebo náboženské postavení, ale pro jeho nedůvěru v moc Boží. Zachariáš nás může vést k tomu věci zkoumat, mít zdravé kritické myšlení, vzdělávat se, kultivovat svůj rozum. K tomu nás vyzývá i apoštol Pavel: “Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě” (1Sol 5,21n). S tím může souviset i krátká sebereflexe: Čím sytím svůj intelekt? Co sleduju, čtu, čím zaměstnávám svou mysl? Jsou to věci, které mě pozitivně formují, které mi pomáhají být lepším člověkem? Nebo mě odvádí od dobra, uzavírají do sebe a vedou spíš k negativnímu vnímání světa a lidí kolem mě? A možná i zde můžeme nacházet jeden podnět do dalších dnů. Snažit se sytit svůj rozum a myšlenky pozitivními věcmi. Číst kvalitní literaturu, sledovat hodnotné filmy, které mi mohou pomáhat kultivovat sebe, svůj charakter a své jednání. Konkrétních inspirací kolem sebe najdeme určitě spoustu.
A v čem nám může být inspirací postoj Marie? Jedna z věcí je jistě otevřené srdce. Srdce ochotné vyjít vstříc neznámému. Kráčet s důvěrou. Srdce připravené nechat se naplnit Pravdou, Láskou, Radostí, Smyslem, ale především Životem. Mariino srdce je ochotné darovat se Bohu a přijmout Boha. Stát se matkou Boha v tomto světě. To je hlavní poselství Vánoc. A to ne pouze v historickém významu. Bůh každému z nás stvořil srdce, které je schopné přijmout a zrodit Život. Aby se i ve mně a skrze mě mohl Ježíš znovu narodit do tohoto světa. Můj život se má stávat jeho životem. Jak se to konkrétně může dít v mém životě? Mám za to, že příklad můžeme opět nalézat u Marie. Bohu stačí naše ochota. Můžeme například začít den prostými slovy: “Přijď, Pane Ježíši, dávám ti dnes své srdce”. Můžu denně přečíst kousek evangelia. Skrze slova Písma nechat Boha proměňovat své srdce i myšlenky. Během dne se zastavit a uvědomit si, že na život nejsem sám, ale je se mnou teď a tady Ježíš. Mohu s novým uvědoměním přistoupit k eucharistii – jako by to bylo poprvé (nebo naposled). Nemusíme toho dělat moc. Stačí naše touha a ochota. Bůh si nepovolává dokonalé, ale ochotné…
Když se Zachariášovi narodil jeho vymodlený syn, první slova, která zazněla z jeho němých úst, byla oslavou Boha. Už pro něj nebyl jen “Bohem otců”, ale naplněný Duchem svatým hlasitě volal k “Bohu osobnímu”, Bohu blízkému, jehož dotyk mocně zakusil ve svém životě. Tato slova mohou v našem srdci rezonovat i v nastávajících dnech: “Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid…”. A spolu s Marií můžeme pokračovat: “Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici… veliké věci se mnou učinil ten, který je mocný. Svaté je jeho jméno…”, neboť v Božích očích je každý z nás milovaný, “plný milosti”. Bez ohledu na okolnosti.
Zachariáš a Marie nás mohou inspirovat k opravdu hluboké důvěře, radosti a naději.
“Srdce je otevřené tomu, co rozum nemůže pochopit.”
Nedávno jsem byl svědkem rozhovoru, ve kterém padla otázka, jestli jsem za poslední dobu slyšel, nebo četl o nějaké inspirativní osobě. O někom, kdo by mě něčím pozitivním zaujal. Uvědomil jsem si, že mě vlastně během posledního měsíce zaujaly postavy dvě. Jedná se o muže a ženu se kterými se setkáváme v první kapitole Lukášova evangelia. Tou první je kněz Zachariáš, otec Jana Křtitele a tou druhou je Marie z Nazareta, matka Ježíše. Zachariáš – kněz, teolog, vzdělaný muž, stařec, plný životní zkušenosti. Je pro něj charakteristický rozum, intelekt. Písmo o něm také říká, že byl “spravedlivý a bezúhonný před Bohem”. Jistě známe ten příběh, když se mu při jeho službě v Chrámu zjevil anděl se zprávou, že mu jeho žena Alžběta – sama už stařena – porodí vymodleného syna. Zachariáš, který znal příběh o Abrahámovi, Sáře a jejich synu Izákovi, sám dlouhá léta prosil Boha o dítě, potomka. Teď když za ním přichází anděl se zprávou, že Bůh jeho prosbu vyslyšel, je Zachariáš šokovaný. Rozum se příčí tento zázrak přijmout. Tento bohabojný muž říká, že “to přece není biologicky možné!”. Zachariáš zůstane “němý”: jakoby se tím chtělo říct, že už nemůže dál teoretizovat, spekulovat, vést diskuze… je nucený mlčet a přijmout velikost, neomezenost, všemohoucnost Boží. Bůh, ve kterého věřil, kterému sloužil, před nímž se klaněl, je větší… než naše systémy, rozumnost, logika. “U Boha není nic nemožného” říká anděl o pár měsíců později mladé dívce Marii. Zachariáš musí zakusit a přijmout, že Bůh otců, Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův je opravdu “Bůh zázraků” (Ex 15,11), Immanuel – “Bůh s námi”, živý, přítomný a nespoutaný, Bůh vždy a nad vše větší.
Když se Zachariáš staral o svou těhotnou ženu v šestém měsíci, navštěvuje Hospodinův posel jeho mladou příbuznou v Nazaretě, Marii. Je to mladá dívka, panna, snoubenka. Je pro ni charakteristická prostota, pokora, ale předně její ryzí srdce. Srdce je otevřené tomu, co rozum nemůže pochopit. Otevřené srdce směřuje k rozvíjení potenciálu, možností, darů a talentů, které jsou nám svěřené. Je otevřené tomu, že “všechno je možné pro toho, kdo věří” (Mk 9,23). Marie na andělovu nepochopitelnou výzvu prostě odpovídá: “Jsem služebnice Páně, ať se mi stane, jak říkáš” i když tomu nerozumím, protože “u Boha přece není nic nemožného”.
Myslím, že by bylo velmi zjednodušující a jakousi křivdou vůči biblickému textu stavět obě postavy a jejich postoje (rozum a srdce) do kontrastu, proti sobě. Jak Marie tak Zachariáš jsou nám předkládáni jako inspirace a vzory. Anděl nekritizuje Zachariáše pro jeho rozumovou reflexi, kritické uvažování, vzdělání nebo náboženské postavení, ale pro jeho nedůvěru v moc Boží. Zachariáš nás může vést k tomu věci zkoumat, mít zdravé kritické myšlení, vzdělávat se, kultivovat svůj rozum. K tomu nás vyzývá i apoštol Pavel: “Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě” (1Sol 5,21n). S tím může souviset i krátká sebereflexe: Čím sytím svůj intelekt? Co sleduju, čtu, čím zaměstnávám svou mysl? Jsou to věci, které mě pozitivně formují, které mi pomáhají být lepším člověkem? Nebo mě odvádí od dobra, uzavírají do sebe a vedou spíš k negativnímu vnímání světa a lidí kolem mě? A možná i zde můžeme nacházet jeden podnět do dalších dnů. Snažit se sytit svůj rozum a myšlenky pozitivními věcmi. Číst kvalitní literaturu, sledovat hodnotné filmy, které mi mohou pomáhat kultivovat sebe, svůj charakter a své jednání. Konkrétních inspirací kolem sebe najdeme určitě spoustu.
A v čem nám může být inspirací postoj Marie? Jedna z věcí je jistě otevřené srdce. Srdce ochotné vyjít vstříc neznámému. Kráčet s důvěrou. Srdce připravené nechat se naplnit Pravdou, Láskou, Radostí, Smyslem, ale především Životem. Mariino srdce je ochotné darovat se Bohu a přijmout Boha. Stát se matkou Boha v tomto světě. To je hlavní poselství Vánoc. A to ne pouze v historickém významu. Bůh každému z nás stvořil srdce, které je schopné přijmout a zrodit Život. Aby se i ve mně a skrze mě mohl Ježíš znovu narodit do tohoto světa. Můj život se má stávat jeho životem. Jak se to konkrétně může dít v mém životě? Mám za to, že příklad můžeme opět nalézat u Marie. Bohu stačí naše ochota. Můžeme například začít den prostými slovy: “Přijď, Pane Ježíši, dávám ti dnes své srdce”. Můžu denně přečíst kousek evangelia. Skrze slova Písma nechat Boha proměňovat své srdce i myšlenky. Během dne se zastavit a uvědomit si, že na život nejsem sám, ale je se mnou teď a tady Ježíš. Mohu s novým uvědoměním přistoupit k eucharistii – jako by to bylo poprvé (nebo naposled). Nemusíme toho dělat moc. Stačí naše touha a ochota. Bůh si nepovolává dokonalé, ale ochotné…
Když se Zachariášovi narodil jeho vymodlený syn, první slova, která zazněla z jeho němých úst, byla oslavou Boha. Už pro něj nebyl jen “Bohem otců”, ale naplněný Duchem svatým hlasitě volal k “Bohu osobnímu”, Bohu blízkému, jehož dotyk mocně zakusil ve svém životě. Tato slova mohou v našem srdci rezonovat i v nastávajících dnech: “Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid…”. A spolu s Marií můžeme pokračovat: “Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici… veliké věci se mnou učinil ten, který je mocný. Svaté je jeho jméno…”, neboť v Božích očích je každý z nás milovaný, “plný milosti”. Bez ohledu na okolnosti.
Zachariáš a Marie nás mohou inspirovat k opravdu hluboké důvěře, radosti a naději.
Kategorie
Hledat
Archiv
Nejnovější příspěvek