“Kristus je zdrojem všeho života a pro lidi světlem na cestě k Bohu. To světlo přemáhá temnotu světa, ale ta ho nikdy nepřekoná.”
(Jan 1,4-5 SNC)
Miluju chvíle, kdy se svými syny vedeme rozhovory o tom, jak různé věci fungují a jak je zařízený svět. Jsou to okamžiky, které v posledku vnímám pro sebe jako velmi obohacující. Před nedávnem za mnou přišel můj šestiletý syn a ptal se, čím to je, že se zkracují dny a že je brzo tma, že se mění čas. (Oblíbená témata nás rodičů: “Jak a proč…” :-)). Tak jsme si začali povídat o základních principech astronomie. Slunce je středem naší sluneční soustavy a kolem něj se pohybují planety. Slunce je zdrojem světla a tepla, díky kterému existuje život na Zemi. Dny se zkracují, protože tvář naší planety, na které žijeme, se pomalu odklání od Slunce a jeho světlo na ni dopadá po stále kratší dobu – den se tak krátí a noc prodlužuje. Čím víc je Země naší stranou nakloněná ke Slunci, tím víc světla a tepla mají naše dny. Jednoduchý a přitom úžasný obraz, který do vesmíru vmaloval jeho Stvořitel – Pán nebe a země, náš Otec. A stejný princip můžeme nacházet i ve svém životě. Čím víc svou tvář obracíme ke Slunci (k Bohu), tím víc světla a života máme. Přestože se za okny v těchto podzimních dnech zdá, že je světla a tepla čím dál míň – jako by Slunce ztrácelo svou moc – to se jen naše planeta stranou, na které žijeme, odvrací od Slunce. A Slunce přitom stále září stejně. Ono (nebo můžeme říct On) je středem a vše se točí kolem Něj. On je zdrojem tepla a světla – života. V naší moci zůstává, kam upíráme svůj zrak. K čemu (nebo ke komu) obracíme svou tvář. Pozvání platí všem, vždyť “On dává svému slunci svítí na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.” (Mt 5,45) A ještě jedna souvislost je úchvatná. Před pár dny jsme mohli na večerní obloze pozorovat obrovský, zlatý měsíc v úplňku. Ten večer jsme vyběhli s mými chlapci na kopec nad náš dům – zrovna byla obloha bez mraků a tmavé nebe se tak začalo plnit rojem skotačivých hvězd – a obdivovali jsme majestátní měsíc, který zářil tak jasně, že byly zřetelně vidět naše vlastní stíny. Kmeny stromů, které lemovaly louku, na níž jsme stáli, v tom světle vypadaly, jako by byly z ryzího stříbra. Ale proč o tom tady píšu? Nebyla to vlastně zář měsíce. To pouze měsíc odrážel zář Slunce… Jako Mojžíš, když sestupoval z hory Sinaje a jeho tvář stále odrážela zář Toho, s nímž se na hoře setkával. Toho, který je Světlem světa. Měsíc i Mojžíš. Pohled na Slunce. Moje zářící tvář.
A Ježíšovo pozvání adresované těm, kteří Slunce hledají:
“Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.”
Pohled na Slunce
“Kristus je zdrojem všeho života a pro lidi světlem na cestě k Bohu. To světlo přemáhá temnotu světa, ale ta ho nikdy nepřekoná.”
(Jan 1,4-5 SNC)
Miluju chvíle, kdy se svými syny vedeme rozhovory o tom, jak různé věci fungují a jak je zařízený svět. Jsou to okamžiky, které v posledku vnímám pro sebe jako velmi obohacující. Před nedávnem za mnou přišel můj šestiletý syn a ptal se, čím to je, že se zkracují dny a že je brzo tma, že se mění čas. (Oblíbená témata nás rodičů: “Jak a proč…” :-)).
Tak jsme si začali povídat o základních principech astronomie. Slunce je středem naší sluneční soustavy a kolem něj se pohybují planety. Slunce je zdrojem světla a tepla, díky kterému existuje život na Zemi. Dny se zkracují, protože tvář naší planety, na které žijeme, se pomalu odklání od Slunce a jeho světlo na ni dopadá po stále kratší dobu – den se tak krátí a noc prodlužuje.
Čím víc je Země naší stranou nakloněná ke Slunci, tím víc světla a tepla mají naše dny. Jednoduchý a přitom úžasný obraz, který do vesmíru vmaloval jeho Stvořitel – Pán nebe a země, náš Otec.
A stejný princip můžeme nacházet i ve svém životě. Čím víc svou tvář obracíme ke Slunci (k Bohu), tím víc světla a života máme. Přestože se za okny v těchto podzimních dnech zdá, že je světla a tepla čím dál míň – jako by Slunce ztrácelo svou moc – to se jen naše planeta stranou, na které žijeme, odvrací od Slunce. A Slunce přitom stále září stejně. Ono (nebo můžeme říct On) je středem a vše se točí kolem Něj. On je zdrojem tepla a světla – života. V naší moci zůstává, kam upíráme svůj zrak. K čemu (nebo ke komu) obracíme svou tvář. Pozvání platí všem, vždyť “On dává svému slunci svítí na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.” (Mt 5,45) A ještě jedna souvislost je úchvatná.
Před pár dny jsme mohli na večerní obloze pozorovat obrovský, zlatý měsíc v úplňku. Ten večer jsme vyběhli s mými chlapci na kopec nad náš dům – zrovna byla obloha bez mraků a tmavé nebe se tak začalo plnit rojem skotačivých hvězd – a obdivovali jsme majestátní měsíc, který zářil tak jasně, že byly zřetelně vidět naše vlastní stíny. Kmeny stromů, které lemovaly louku, na níž jsme stáli, v tom světle vypadaly, jako by byly z ryzího stříbra. Ale proč o tom tady píšu? Nebyla to vlastně zář měsíce. To pouze měsíc odrážel zář Slunce…
Jako Mojžíš, když sestupoval z hory Sinaje a jeho tvář stále odrážela zář Toho, s nímž se na hoře setkával. Toho, který je Světlem světa.
Měsíc i Mojžíš. Pohled na Slunce. Moje zářící tvář.
A Ježíšovo pozvání adresované těm, kteří Slunce hledají:
“Já jsem světlo světa; kdo mě
následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.”
(Jan 8,12)
Kategorie
Hledat
Archiv
Nejnovější příspěvek